První a třetí dubnovou sobotu jsme se sešli na tradičních místea a při tradiční příležitosti. Oč bylo počasí na Skolce nelezecké, o to bylo na Bradle komfortnější.

Foto Hužva, Franta a Béďa

Zimní radosti v Alpách

Letošní lyžařská sezóna byla velmi milá. Povedly se nám dva krásné výjezdy do Alp – lednové Hohe Tauern a březnový Dachstein. Původně jsme plánovali ještě prosincové rozlyžování na sjezdovce v Söldenu, ale to nám kvůli rakouské covidové uzávěře nevyšlo. Snad příští rok.

A co jsme viděli a dobyli? Do Hohe Tauern jsme se vydali koncem ledna v minimalistické tříčlenné skupině. Lanovka nás vyvezla k Rudolfshütte, která leží na břehu plesa Weißsee. Tady jsme se ubytovali a rovnou vyrazili vyzkoušet sníh do sedla Kalser Tauern (2 515 m). Podmínka byla výborná, předchozí tři dny sněžilo, takže jsme si užívali krásného prašanu na pevném základu. Následující ráno jsme se v duchu ambiciózního plánu vydali na Stubacher Sonnblick (3 088 m) a Granatspitze (3 086 m). Původně plánované dobytí obou vrcholů jsme posléze zúžili na jeden – zvolili jsme Granatspitze, která slibovala dolez dvojkovým hřebínkem na mačkách s cepínem. Nástup po vyfoukané vrstvě zmrzlého sněhu na ledovci Sonnblickkees nás dovedl k patě východního hřebene, kde jsme nechali lyže a přezuli na mačky. V první délce nepříjemně foukalo, ale když jsme se přiblížili k vrcholu, vítr se uklidnil a místy jsme se příjemně vyhřívali na sluníčku. Dolů jsme slanili, nazuli lyže a užili si parádní sjezd na chatu. Další den jsme se vydali na vedlejší vrchol Hochfürleg (2 942 m), který nás odměnil překrásnými výhledy, bezvětřím (i svačinka byla) a parádním sjezdem.

Na závěr sezóny (koncem března) jsme se v devítičlenné skupině vydali na Dachstein s cílem pocvičit sjezdy a probrat si základy lavinové prevence. Z Hallstattu jsme vyjeli lanovkou na Krippenstein a dál vyrazili na lyžích až na chatu Wiesberghaus. Večer jsme si vyslechli Jirkovu přednášku o druzích sněhu, typech lavin, záchraně i prevenci při plánování skialpové túry. Následujícího rána jsme se vydali na Dachstein. Přestože bylo krásné počasí (pro některé až moc), vrchol se nám dobýt nepodařilo. Proti nám hrála nejen vzdálenost, která byla značná, ale také fakt, že se nám ferrata pokrytá sněhem a ledem prostě nelíbila. Navíc mačky většina z nás nechala dole na parkovišti. Tak jsme si alespoň užili výhledy na vrchol z krásné nové chaty Seethalerhütte. Sjezd zpátky k Wiesberghausu byl poměrně náročný, protože se rozměklý sníh změnil ve vyfoukanou ledovou krustu. Druhý den jsme se rozhodli pro více sjezdovou variantu a vyrazili na Hoher Trog (2 350 m), který jsme následně několikrát vyšlapali a sjeli dolů. Sníh byl krásně rozměklý a nabízel tak široké možnosti pro pilování techniky oblouků, náklonů dopředu a taky trochu toho morálu. A protože jsme byli vlastně na dovolené, zakončili jsme naše sněhové radovánky pivkem na zahrádce před Simony Hut. Poslední den nás čekal už „jen“ sjezd zpátky dolů do Hallstattu, který se ale nakonec ukázal nejméně příjemným ze všech. Vyrazili jsme ráno, když byl ještě sníh zmrzlý, a s těžkými batohy se nám v úzkých vydřených zatáčkách poměrně špatně manévrovalo. Úleva přišla ve chvíli, kdy jsme se z náhorní plošiny propracovali na upravenou sjezdovku.

Takto tedy ve zkratce o našich letošních zimních výjezdech. Kdo si chce taky užít trochu toho alpského sluníčka, může se k nám příští rok přidat. My totiž jiné počasí neumíme J

Andrea a Jirka

Pár Frantových obrázků z mrazivé vánoční Sokolky.

Doba tomu tak chtěla, že již podruhé jsme museli opustit zaběhlý celovíkendový scénář Mikulášského setkání na závěr sezóny a zvolit jednodenní akci ve volné přírodě. Městské skály, tentokrát sněhem zasypané, byly opět po roce jasnou náhradní volbou.

Krásná účast, nádherné zimní podmínky a radost ze setkání. A konečně i Franta, který vše zdokumentoval. A ty horší snímky jsou mé…

Vysoké Tatry 24.9.-28.9.2021

Akce se šťastně trefila do Babího léta, dobré počasí bylo skvělým základem pro příjemné zážitky. Byla svým pojetím určená všem – nejen mladým a zdatným, ale i starším členům, kteří by se již samostatně bez podpory skupiny do takovéhoto podniku pravděpodobně nepustili. Pod vedením hlavního organizátora a znalce místního terénu Jiřího Vogela se zúčastnilo celkem 11 lezců, z toho dva nebyli členy Horalu. Ubytování bylo zajištěno na Skalnaté chatě poblíž stanice lanovky z Tatranské Lomnice a nástupy na lezení se pohybovaly většinou kolem jedné hodiny, což je ve Vysokých Tatrách příznivé.

Prvního dne – v sobotu – byl naším terénem Kežmarský štít, stěna „J“ ze Skalnaté doliny. Většina lezců volila cestu č. 4 „Ľavým vlhbením – Puškáš“ (IV). V cestě byly pevné štandy a občas borhák, ale většinou se šlo po vlastním jištění. Sestup přes Huncovské sedlo do doliny byl pak pro mnohé náročnější než předchozí výstup nahoru.

Druhý den –  v neděli – nás čekaly super výhledy z  Lomnického štítu (2 633 m.n.m.). Obtížnost se pohybovala mezi stupněm III a IV, vystupovali jsme opět po pevných štandech, maximálně na 5 délek. Následoval sestup feratou po řetězech.

Třetího dne – v pondělí – se ti zdatnější vydali na Huncovský štít cestou „Hutlák-Gally“ (IV+), nástup zabral asi 45 minut a vlastní cesta byla na 10 délek. Někteří již zvolili turistiku a v úterý následoval sestup k autům a odjezd.

Akce probíhala v přátelské a uvolněné atmosféře, spokojení byli všichni – mladí i ti dříve narození. Věříme, že další úspěšné akce takovéhoto typu se podaří zorganizovat i v budoucnu. Dík za skvělé zážitky patří samozřejmě všem, ale především JIRKOVI V.

text Danča, foto Jirka Kessler

Tradice je tradice a na předpovědi počasí netřeba brát zřetel! Jen krátká přeháňka v sobotní odpoledne nám přerušila lezení, ale zase zavelela soustředit se u výdejního Rabštejnského okénka… Krásná účast členů Horalu a kamarádů a bezva lezení pro všechny aktéry. Díky Frantovi i nějaké foto.

Kůrovec zkvalitnil lezecké terény na Bradle. O tom se na 1. máje přesvědčili účastníci (přes 20 duší) gastro setkání. Trošku jsem lockdownama zlenivěl, ale i tak bylo příjemné opět stoupat a být zase mezi svými!