I letos jsme vyrazili do Tater, konkrétně na Zbojnickou chatu. V průběhu plánování se náš počet různě měnil a kulminoval na osmi lidech. Nakonec nás vyrazilo pět klasických kousků – Baráček, Danka, Pepino, Pepa Loupanec (čekatel) a moje maličkost. Předpověď počasí vypadala takřka dokonale, ale na místě se lehce pokazila – o tom více později

První den jsme vyrazili na Streleckú vežu, konkrétně jsme lezli Ľavý pilier (III-IV), klasiku z roku 1951. Všechno šlo jako po drátkách, příjemným zjištěním bylo to, že jsou v cestě přejištěné nové štandy. Roku 1951 jsme zůstali věrní také druhý den, kdy jsme se vydali na Velký Javorový a lezli jsme Keleho cestu Rebrom na V vrchol (V), která je přejištěná celá.

A tady se nám počasí pokazilo. Kolem 12:30 přišla bouřka, kterou Danka zahlédla na opačné straně hřebene ve chvíli, kdy jako první dolezla na vrchol. Zahájili jsme slaňování, ale i tak nás to pořádně propláchlo. Blesky naštěstí zůstaly na druhé straně hřebene, takže veškeré nebezpečí bylo spíše subjektivní. V takových chvílích je důležité hlavně zaměřit veškerou pozornost na bezpečnost sestupu a nenechat se rozhodit tím, že je člověku zima a už by byl nejraději dole. Někteří z nás podobnou situaci zažili poprvé a všichni jsme se pak shodli na tom, že jsme byli rádi, že jsme měli možnost si uvědomit, jak náš úsudek ovlivní zima, mokro a nepohodlí. Na chatu jsme přišli úplně promoklí, Danka v Pepinových kraťasech, a večer jsme to řádně zapili hořcem.

Třetí den jsme měli stále všechno mokré, hlavně lana, takže jsme opustili původní plán lezení na Široků vežu a vydali jsme se pouze na pěší výlet na Východnů Vysoků, odkud jsou neskutečné výhledy hned do několika tatranských údolí.

Krásně nám bylo, příští rok snad zase!

Andrea

Znáte to, jak nad některými výlety visí otazník až do poslední minuty? Letošní Tatry byly exemplární příklad. Ještě dva dny před odjezdem jsem nevěděla, jestli pojedeme ve třech nebo v šesti. Nakonec to dopadlo relativně dobře a jediný, kdo se s námi v sobotu nevydal na Chatu při Zelenom plese, byl Jirka Vogel (ale mysleli jsme na něj při každém navazování a na každém štandu).

Dva lezecké dny = dvě krásné cesty. Po podrobné teoretické přípravě jsme se první den vydali na Východnů Žeruchovu vežu, kde jsme vylezli její Jižní pilíř (23. 6. 1953 – Mereš, Puškáš, Takáč – III, jedno místo V). Taková cesta akorát pro tatranské nováčky. Všechny štandy byly přejištěné lepenými borháky a mezi nimi se občas vyskytla nějaká ta skobka. Následoval sestup „zezadu“ kolem Žeruchovek a Kozího štítu, kde byla vyšlapaná příjemná cestička. I kamzíky jsme potkali

Druhý den jsme se vydali do Cesty cez knihu (28. 7. 1985 – Zboja – V), kterou jsme už s Baráčkem lezli loni. V roce 2014 byla také nově přejištěná a to nejen štandy, ale byly přidány také lepené borháky na postupové jištění. Užili jsme si ideální podmínku, spoustu sluníčka a krásných výhledů. Protože sestup už jsme znali z předchozího dne, rozhodli jsme se tentokrát pro slanění.

Lezení bylo, kamarádi byli, hořec byl Za mě dobrý!

Andrea