„Chčije a chčije“, jak s oblibou říkával děda Komárek – se letos změnilo na „Chčije a chčije hlavně přes víkend“.  A jak už je známo, to se prostě na písku sápat nesmí a přichází čas něco manuálně urobit nebo alespoň sepsat nějakou tu vzpomínku na časy, kdy bývalo na světě ještě pěkně sucho. Slovo svět je takové ošemetné, pro někoho jsou to nepředstavitelné vzdálenosti a rozlohy a pro jiného se toto vše scvrkne do několika malých údolíček, rokliček, věžiček, hospůdek. A nejsou to jen takové obyčejné věžičky, ale jsou to věžičky z materiálu, který máme rádi už od miminek. Ano, ano, je to píseček.

Nevím, jak se to tak stane, že ze dvou posléze čtyř lezčíků, kteří si oblíbili hrabání se v hlíně a mechu jesenických skalek vše možně ukrytých, a největší jejich radostí bylo celodenní probojovávání se čtyřkovou cestou z dob Boba Hajzery někde na Hanušovicku, jsou individua probojovávající se úplně odlišnými cestami podobné obtížnosti někde na Broumovsku. Anebo to právě byla tato dobrodružství, která už ani nevím jak, nás přivedla do míst, kde je „líp než na Světě“ (los Binos). Jmenovitě do Ádru, Teplic, na Bišík, Křižák. Několik oblastí kousek od sebe nabízející tisíce lezeckých cest a převážná většina z nich má svou historii a své mýty.

Ale kde začít, když člověk umí se smyčkami tak maximálně obhodit hrot v Tatrách a tady je to základní věc. Friendy, čoky, hexy, tricamy, na tom všem tady ušetříte. Křižák, to je jistota prvních dnů, někdy se to protáhne až na roky. Ano, dá se začít přímo i v Ádru, ale tam hrozí reálné riziko znechucení prvním zážitkem. Většinou to končí celodenním průlezem nějakého zahumuseného komínu a následovným přesunem na kopec (tak se říká Křižáku) s prodloužením první fáze. Hrdinství není na místě. Postupnými krůčky poznávání materiálu, tvarů a bedlivému naslouchání místních a více místních a porovnáváním s tím, co vidím, tuším a následně zažiju, se dopracováváme k obtížnějším, technicky náročnějším cestám, a to nejen podle čísel, pač na ty se tu moc nehraje (ale hraje taky). Jistota a styl lezení a důvěra ve vlastní schopnosti jištění a odhadnutí cesty, to je to, na co se tu hraje především. Odměnou jsou nezapomenutelné vteřiny, minuty až hodiny při průstupu cestou. Různorodost pohybů, jištění, směrů v jedné cestě, to je prostě nádhera.

Taky se člověk naučí několik nových jmen jako Cikán, Mocan, Pete, Kokša, Bohadlo, Šolc, Špek atd. Ta by se skoro dala použít i do tabulky převodu obtížnosti. Protože V není vždy V, ne každé VIIa se dá přelézt a ne každé IX je z říše pohádek. Chce to prostě čas a ten my jsme nějakým způsobem obětovali. Najednou člověk zjistí, že potkává vesměs pořád stejné lidi. A nebývají to nagelovaní manekýnci. Ošuntělí, otrhaní borci, kteří když něco vysvětlují, tak u toho nezalamují prsty a taky se baví o cestách v obtížnostech zkřížených noh. A taky jsou tu ti od hlíny, co si zrovna našli svoje lokální hanušovické údolí. X-koví borci, co s úsměvem vypráví o „dobývání“ pětkové spáry támhle někde za Eliškou.

A jak roky šly, i my jsme se začali přesouvat z kopce do opravdového ráje. Zase to začalo komíny a zase to začalo cestami, do kterých jsme naštěstí ani nenastoupili. Prostě jiná dimenze. Člověk se pořád učí a najednou to nějak jde, aspoň v rámci možností. Už ví, že tam bude muset něco risknout, nebo že je to celý ok a musel by být chuj, aby sebou jebnul, a taky ví, odkud se bude muset vrátit jako chlap (tzn. vzduchem). Taky si občas člověk zopakuje, že při tření nevzniká pouze teplo, ale i odřeniny a jiná bebínka.

A čím víc lezeš, tím víc cest se objevuje. Není to jako jinde pořád dokola – jednoprda, dvouprda, spoďák a slaňák.  A pak taky pohledy, výhledy, panoramata, koupačka, baby, žvýkáníčko, pivečko, tanečky. Co víc? Oťas a Oťas a jejich Camp4, Biňos s Fíčkem, Milouš, Kenďas, Kemrlich, Bury, dokonce i paní z hajzlíků se najednou stávají lákadly pro super víkend, když je člověk nerozhodnej, jestli někam vůbec jet. A najednou je i jeden den strávený v Ádru považován za super víkend. Stačí jedna cesta nebo aspoň jeden pokus a člověk už neřeší, že jezdí 150km tam a zpět a že to stojí šupu peněz. To se řeší až zase přes týden, ale pouze tak do čtvrtka, kdy se rozhodne, že se opět pojede.

Nemáš s kým lízt? Řekni prvnímu otrhancovi, co potkáš a nebudeš zklamán. Nudíš se a na lezení už není morál – zbuntuj bujaré stavění, přeskok, high-line. Možností plno. Už se nechceš sápat spárami? Odfrč do Teplic na stěnovky, a že to jsou cesty!

Vlastní kapitolou je zápis a čtení si vrcholových knížek. Najednou zjistíš, že ses prosápal cestou, co naposledy zkoušel někdo před 15-ti lety. Uvidíš, jak vypadaly první zápisy a taky zjistíš, že cestu dělal nějakej J.Straka nebo O.Srovnal a ty přece odněkud známe a najednou to má zase jiný nádech než ten, že to bylo těžký nebo lehký s blbě daným kruhem.

Tak abych se vrátil vlastně k tomu, co jsem chtěl napsat při pohledu na náš prázdný web. Jakoby se v Špk už nic lezecky nedělo, nebo dělo, ale nechtělo se dělit o zážitky.

Tak když zrovna nepršelo a nebylo mokro, povedlo se nám občas přelézt nějakou tu vysněnou cestu. Ať už na tom odvážnějším konci lana, nebo aspoň jako morální podpora ve stylu („jo, to bude dobrý, ještě kousek a už to bude ok, hlavně lez, ať to nemusím zkoušet já na prvním“).  Snažíme se pořád o nějakou tu čistotu hry, ale někdy se nedá nic jinýho dělat a kruh je kruh. Na to Brnkys (jo ten Brnkys, co se bál na Sokolce v 5 a teď obstojně válčí v Ádru) pozměnil starou pravdu o lezení, že je to vše hlavně o hlavě – na „Je to vše o hlavě, prostě se nesmíš bát na ten kruh postavit“. A jak mazáci říkají, „dobrý horolezec kruhem získá až 4m (někdo dokonce říká 5m)“. Nevěřil jsem tomu, ale když nahodíš dlouhou smyčku a pak borca ještě odstavíš z kruhu až nad hlavu – jde to.  Není to fér, není to podle pravidel, ale je to taky zážitek a pro ty se leze. Takže někdy je potřeba šidit, aby byla i další možnost. S tím se člověk srovná raz-dva. Ale příště už to zkusí jinak.

Letos se nám začaly plnit lezecké sny o vyhlášených Ádrovských cestách. Loni jsem si celou zimu říkal, jak se těším, až si na písku vylezu taky nějakou tu stěnovku a myslel jsem konkrétně na Zrzka (teď to není pivo, pač na to se těším i celý léto). Ale přišlo jaro, několik výletů do spár a už na tuto stěnovku nezbylo odhodlání.

Zrzek – Minimum rozumu – nádherné lezení po kyzech. Letos vyšly podmínky hned na první výlet a i s trochou nervozity jsme si krásně s Milou zalezli. Opravdu zážitek. Nakonec si myslím byli spokojení i Roman s Mirou.

Na Gilotýnu už léta obhlížíme Hranu pádů – slunko pralo jak prase, a dusno bylo, což není pro tuto cestu zrovna super počasí, ale pocit, že to půjde, je jen párkrát do roka. Štěstí jsem měl, to jo, pač na mě vyšel začátek a vršek na Kenďasa, kterej se statečně za pomoci Biňosa prorajbasoval až na vršek. Mně se povedlo i na druhým z posledního kroku skoro vypadnout. Takže na prvním bych asi dostál názvu cesty. Pak jsme ještě celkem polezli a to horko udělalo svoje. Ráno jsme nevěděli, co a jak, a taky si říkali, aby člověk neudělal nějaké neuvážené rozhodnutí. Ale Biňos, ten to měl vymyšlený. Jak tam tak často jezdí, i nějaký ten pytel zavěsí a pak vyčkává, kdy ho sundat. A to právě nastalo.

Starostová – Iljův odkaz – nádherná cesta s několika možnostmi nástupu. Biňos už měl pytle snad ve všech, ale za morální podpory nás dole krásně vylezl první spárovou délku. Šlo vidět, že má radost, jak mu to jde, a tak to nakonec natáhl celé. Což nám zase tak nevadilo. Míša blonďák to za námi vyběhl jako by nic a to tam byl poprvé. Asi nevěděl, že poprvé by se měl člověk pěkně nadřít. Jj, mladí borci, jen tak dál.

Mravenčí hora – tu jsme jako správní místňáci s Josefem a průvodcem v ruce hledali úplně na druhém konci Ádru celé dopoledne, pač pod názvem mravenčí jsem si představoval něco menšího a někde výše položeného a ejhle, chyba lávky. Je to odvozeno z poměru výšky mravence vůči té kupě, kterou nakonec nanosí. Takže ve výsledku: Žlutá spára- 55m spáry/komín-1Q nádhera od pohledu, tu už jsme zatušili loni. A letos že vyzkoušíme Hasseho spáru – 55m 3Q, povinné do pískařů, od pohledu taky nádhera, ale… Po dvou hodinách sedíme s Mílou nahoře. Odření, pomačkaní, ale šťastní. Vymyslet, co bychom byli schopni ještě ten den vylézt, už byl oříšek.

Hrad – Jubilejní a Uhliřská-Údolní – cesty, co začínají na turistickém okruhu. Přes víkend je tam pěkně rušno. Takže to pořešila dovolená na pátek. Parádní cesty, nezáludné, dlouhé, rozmanité a musí se lézt celou cestu.

Saturn – Šikmá smrt, tak tuhle jsme si nelajzli dle pravidel. Vyřešeno nacvaknutím prvního kruhu při slanění z vedlejší věže. Nástup je na předskalí dóst širokým komínem. Nakonec to nějak šlo rozporem, ale vždy jen jedna ruka. Pak už krásná šikmá spára, stavění a rajbas, nahození vrcholového hrotu a šup šup nahoru. Za chvilku tam seděla (aktivní) půlka HO Špk. Snad někdy to odčiníme. Ale propadnout rozporovým komínem na šutry, no nevím, nevím.

Mefisto – Nový kousek starýho psa – tak na to mě vytáhl Kendy, že tu cestu dělal s Iwošem a že to mám zkusit. Pak na mě vybafl to číslo, který jsem v Ádru sice zaslechl, ale neviděl nikoho lízt :). Na křižáku to jo, ale tady, Ádr-Ostrov? No prý tomu dali za IXa, ale že by to mohlo být tak VIIIc. Tak jsme se vydali s úsměvem prohlídnout si, copak to vytvořili za krásu. Naštěstí měli oba tehdá rozum a ty kruhy dali opravdu jak lidi. Pak už to šlo rychle. 1Q cvaknut, pak asi 15x tlama, pak střídání 15x tlama autor, střídání 10x tlama, odpočinek a pak to pustilo, ale jen hlavou ke druhému. Nějak jsem už nevykoumal, kterou ruku bych měl pustit, abych cvakl. Takže nebyl čas ptát se, kdo je kdo a hop po kruhu. To vyšlo a pak už jen asi 10x do druhého než jsem zjistil, že jsu slepej. Pak už dobrý. Krásnej druhej „přelez“, spíš průstup od roku 2005.

Lesáček – Údolní – autoři Bohadlo, Bohadlo. Ti co znají cestu na Ještěrku, už tuší. Prostě nádhera až na vršek, ale nesmíš koukat na čísla. Prostě to byli (jsou) borci. Jak oni ty širočiny lezli, že tomu dají nakonec za VIIb, to nevím. Šest let intenzivního bušení na bouldrovce tady nic neznamená, prostě jak nesekneš koleno, rameno, loket a dlaň, tak ani krok.

Radnice – Severní kout – na Radnici jsme ani nikdy nepomysleli, že se tam kdy vysápem. Ale najednou to přišlo, dáme pokus. Ten jsme sice už dali i loni jak jsme šli okolo a ne jen my, ale bez věcí, pač už dole nám bylo jasný, že se neodlepíme. Namysleli jsme to s Mílou v autě, že bychom mohli trošku risknout. Říkám si, však dole odskočím, a kdyby náhodou jsme ty první dva metry přelezli, tak dál už to půjde. Nakonec jsme se sešli všici v C4 u Peteho a skupinka se nám přerozdělila. Což mě i mrzelo, ale s Mílou ještě něco zase vymyslíme. Lezem s Brnkysem, ten je taky v poho a hlavně máme někam jet spolu, tak to aspoň testnem. A najednou to šlo, začátek za mnou a ani jsem se nezastavil. Což byla chyba, zastavil jsem se až když už bych to dobrovolně neskočil. Zajímavé lezení na dvojžábu, občas rameno-koleno. Tak jako že v té širočině zajistím, ale největší bambule mi zmizela někde ve spáře pod nohama, takže smůla. Pak trošku drama, pokřikování jističe jak při závodech a už jsem měl zakouslou přilbu v úzkém komínku, takže život zachráněn. Pak už jen spárka, přepad, což jsme mazaně vyřešili nahozením vedlejšího kruhu a přehupem. A na závěr vypečené stavění na věž se slaňákem.

No a mezitím si jen tak lezem ty nádhery kolem, ale jak psáno v úvodu, půl sezóny fuč (a to dokonce už ve třech časových rovinách). Takže snad si tam u piva pokecáme i s novými tvářemi. Nerozhodné jedince uvítáme i na společné lezení. Rád poradím, ale ještě si to pak nechte zkorigovat u Milouše.

P.S. pěkný fotky jsou na piskari.cz. Žádné foto nedodávám, protože nám většinou chybí dokumentarista. Ale snad do Mikuláše zase něco i nafotíme.

Lezení Zdar a dešti zmar
Michal